Bydlík z dodávky

Bydlík z dodávky

Člověk by si řekl, že když zvládne postavit dům, „zobytnění“ dodávky pro něj musí být brnkačka, ale není tomu tak. Plánování obytného prostoru v dodávce je velice specifická (leč zábavná) záležitost a minimálně pro mě byla a je dosti časově náročná. Plánujete-li v domě na metry, v dodávce jde o centimetry.
Naší první vestavbou byla rozkládací postel do Citroenu Berlingo. Vyrobili jsme ji v roce 2012, když jsme se chystali na výlet do Španělska a posložila nám i při dalších výletech a festivalových výpravách. Jednalo se o poměrně prostý, leč důmyslný systém, který se dal snadno kompletně poskládat do kufru vozidla a v případě potřeby vykouzlil v autě 190 cm dlouhou postel. Postel byla zavěšená na šroubech pro přední bezpečnostní pásy a sesávala ze dvou překližkových desek, jakéesi lavice v kufru a několika latí. Pod postel se vešlo několik přepravek a kanystr na vodu, z jedné z desek se dal udělat improvizovaný venkovní stolík:
První dodávku jsme si pořídili v roce 2013, tedy o rok později – narodil se nám náš první syn a my jsme se nechtěli zřeknout cestování. Jednalo se o nádherného transportera třetí generace – T3 ve variantě Bluestar s vyskou střechou Polyroof ve výbavě Multivan. Uvnitř byla jen rozkládací lavice a nezávislé topení, rozhodli jsme se proto pro první výlet vyrobit skříňku, která by nám poskytla plynový vařič a tekoucí vodu:
Časem se tato skříňka ukázala jak příliš malá a tak jsme se pustili do návrhu nové, vybavené velkými šuplíky a dalším úložným prostorem. Velkou službu mi jako obvykle prokázal otec, který skříňku dle mých návrhů narýsoval. V počítači jsme tak mohli doladit různé detaily a následně připravit seznam desek s přesnými rozměry k nařezání. S realizací pak pomáhal tradičně bratr Tomáš.
Když nás špatně servisovaný busík vypekl na cestě do Španělska, rozhodli jsme se pořídit o něco novější auto, které bude snáze servisovatelné a zároveň nám umožní trochu rychlejší přesuny. Pořídili jsme si proto o generaci novějšího transportera T4 a příprava skříňky začala nanovo. V tomto novějším modelu je paradoxně o poznání méně místa (v T3 sedí řidič nad přední nápravou, motor je vzadu, takže je uvnitř o pár desítek cam více prostoru), takže nová skříňka musela být chytře vymyšlená, navíc uvnitř je vůz členitější díky líbivému oplastování, takže se musela přizpůsobit i tvaru auta.
Skříňku jsme opět vyrobili z překližky, tentokrát jsme použili laminovanou tloušťky 1,2 cm. Šuplíky jsme opatřili zarážkami proti vysunutí za jízdy (s tím jsme u minulého modelu trochu bojovali…), dva kanystry slouží na pitnou a odpadní vodu, použili jsme 12V ponorné čerpadlo. Vařič na plynové bomby se do skříňky tentokrát nevešel, rozhodli jsme se použít vařič na kartuše (což byl poněkud úkrok stranou – náplně dluho nevdrží, špatně se skladují a nejsou-li plné, mají malou výhřevnost).
Kromě skříňky jsme do busíka nechali udělat také malou zvedací střechu, tzv. hříbek neboli hubdach – aby se v autě dalo kupříkladu pohodlně vařit. Za zvedačku se nám podařilo vměstnat ještě střešní nosič a malou rakev na šířku, takže i když se narodil druhý syn, pořád jsme se do auta dokázali sbalit.
Do kufru busíka jsme vyrobili dlouhý vysouvací šuplík (dříve jsme vozili v kufru přenosky, ale šuplík je mnohem praktičtější), pořídili jsme brašnu k zavěšení na strop a nechali si ušít praktickou rozkládací matraci – lavice v Multivanu čtvrté generace je “ergonomicky” tvarovaná a příliš dobře se na ni nespí…
S narozením třetího syna se objevily další prostorové potíže – už se dvěma dětmi byla multivanová postel (cca 150×190 cm) poměrně těsná a také nároky na prostor vzhledem k množství věcí, které je potřeba na měsíční výpravu sbalit, narostly. Takže jsme začali pokukovat po autě s vysokou střechou. Díky našemu dvornímu servisákovi Jardovi se nám podařilo dovézt nádherný kousek Multivana se střechou s “nosem” od firmy Zillka a práce na vestavbě mohla začít na novo – chtěli jsme tentokrát uzpůsobit sezení u stolu tak, abychom se vešli v pěti lidech, zabudovat do auta plnohotnotný vařič na plynovou bombu a přidat pár úložných vychytávek. Taky jsme se tentokrát rozhodli zabudovat do auta ledničku.
Po dlouhém plánování jsem zvolil poměrně netradiční koncept s kuchyňkou za sedadlem spolujezdce a na ledničku jsme vyrobili jakousi truhlu, která slouží zároveň jako sedátko u stolu. Z mého papírového návrhu vytvořil nášťaťka digitální výkres a dokonce i 3D model, který nám umožnil vychytat spoustů detailů:
Papírová příprava značně usnadnila i přípravu materiálu, který jsme nechali rovnou nařezat na míru:
Oproti dřívějším vestavbám jsme udělali několik změn – kupříkladu jsme šuplíky nahradili plastovými přepravkami – vyhli jsme se tak drahým a pracným pojezdům. Skříňky jsme zajistili zacvakávacími karavanovými “čudlíky”, takže jsme eliminovali otevírání za jízdy. Výsledek se osvědčil, až na pár much, které snad vychytáme s příští vestavbou 🙂 

Terasa a končíme?

Patky na terasu jsme si připravili při betonování obrubníků kolem domu. Do navrtaných otvorů jsme vložili kanalizační trubky, zalili betonem a do betonu zapíchli ocelové patky. Pod terasu jsme natáhli geotextilii, zahrnuli štěrkem a následovala příprava roštu. Ten jsme udělali ze smrkových trámků, na ně se úhelníky připevnily kontralatě, které jsme opatřili plastovými spirálkami (prý jsou dobré proti vrzání prken a umožňují také údajně rychlejší vysychání namoklé terasy, vzhledem k ceně bych je znovu nepoužil – prkna terasy povrzávají i tak a vysychání by se dalo zlepšit zahoblováním latí podkladního roštu do hrany).

Samotná prkna terasy jsou z modřínu, opatřili jsme je dvěma nátěry tungovým olejem a přivrutovali je k roštu nerezovými vruty. Mezery mezi prkny jsou 6-8 mm, příště bych volil menší – kvůli propadávání drobných předmětů.

Konstrukce stříšky je dílem z modřínu, dílem ze smrku – využili jsme zbytkový materiál ze stavby. Střecha je z OSB desek a na ni je asfaltový šindel. Zvolil jsme „samonatavovací“ variantu, ale nutno říci, že horní vrstva příliš dobře nepřilnula ke spodní. Na první větrnou zimu jsem to vyřešil zatížením kameny, ty nakonec zůstaly na střeše doteď 🙂

Terasa je jedním z nejfrekventovanějších míst domu, nechápu, jak jsme bez ni mohli předtím fungovat. Je spojnicí mezi světem venku a uvnitř. Když je teplo, přespáváme na ni s dětmi, snídáme tam, obědváme, posedáváme s návštěvami a děti si zde rády hrají.

Terasou by práce na domu měla končit, ale už nyní se rýsují další projekty…

Stavím boudu

Součástí našeho přístřešku pro auta je i poměrně rozměrná bouda – dílna, sklad nářadí a všelikého venkovního haraburdí. Celá konstrukce je postavená na šesti betonových patkách ze ztraceného bednění, základ tvoří rošt pobitý z obou stran OSB deskou a vyplněný minerální vatou. Stěny jsou stejné jako u domu – z hranolů 16×4 cm zevnitř pobité OSB deskou, vyplněné minerální izolací a opatřené větranou dřevěnou fasádou z modřínu. Strop boudy je také vyplněn minerální vatou a zaklopen palubkami (použil jsem zbytky, které zůstaly ze stropů v interiéru).

Co se týče fasády, původně jsem měl v plánu vyzkoušet překládání desek bez perodrážky, bohužel nebyl zrovna k mání širší profil a tak jsem nakoupil desky šíře 10-12 cm, což je na překrytí málo. Proto jsem se rozhodl pro svislou montáž. Musel jsem trochu přehodnotit skladbu roštu – aby fasáda dobře větrala, vodorovné latě jsou vždy v místě montáže na konstrukci stěny podloženy kouskem OSB desky.

Samotnou fasádu jsme na domeček dělali až s ročním zpožděním, ale „fasáda“ z plachty rok přežila naprosto bez úhony. Podobně jako u samotného domu byla fasáda poměrně pracnou záležitostí a sám jsem se s ní pral několik měsíců (markantně jsem s prací pohnul vždy, když se nabídla nějaká pomocná ruka – dřevěná fasáda je zkrátka práce alespoň pro dva úderníky…).

Zajímavým oříškem bylo i umístění stavby pod úroveň stávající zámkové dlažby, která tvoří stání pro auta, ale nakonec se povedlo a ze dveří vede jen malý schůdek. Prostor pod boudou – tedy mezi patkami, větrá ze dvou otevřených stran, což by při tak malé ploše stavby mělo být dostačující.

Izolace minerální vatou v tloušťce 16 cm se u nevytápěné boudy nakonec ukázala jako nedostatečná – mráz se nám dostal i dovnitř (nutno však říci, že venkovní teplota v té době spadla na -20C). Na uskladnění zeleniny nebo brambor to určitě není vhodné místo a na případnou práci v zimě bude potřeba zapojit přímotop.

Zakládáme sad

Na začátku letošního roku se nám podařilo k naší zahradě připojit ještě cca 2700 m2 pozemku. Rozhodli jsme se založit zde sad, který by v ideálním případě mohl přerůst v jedlý les. Přípravy byly dlouhé, čím méně jsme měli zkušeností, tím více jsme nad věcmi museli dumat. Vzhledem k tomu, že je pozemek podlouhlý a lemovaný z jižní strany vzrostlými stromy, zvolili jsme nakonec formu čtyř velkých slunečních pastí. Je to nepraktický, špatně se to vyměřuje i udržuje, ale co by člověk neudělal pro trochu estetiky…

DSCN8154

Pro výsadbu jsme zvolili všelijaké ovocné dřeviny, odrůdy jsme vybírali dle jejich odolnosti, přeci jen jsme v poměrně vysoké nadmořské výšce, zima zde přichází brzy a jaro se zpožděním.

Kosíme snadno?

Pro obhospodařování nově nabyté půdy jsem zvolil poněkud staromódní způsob – kosení klasickou kosou. Nutno říci že v zacházení s tímto nástrojem jsem naprostý laik, ale vrhnul jsem se do toho po hlavě. Pokosení celého pozemku mi zabralo asi osm příjemných podvečerů a s výsledkem jsem nebyl na 100% spokojen – zejména proto, že jsem po kosení již nestíhal hrabat a tak mnohdy posekaná tráva zarostla dříve, než jsem ji mohl nějak efektivně využít.

19665538_10155071103514580_1866743787903541843_n

Obecně byla letošní sezóna dosti hektická, takže podzim pravděpodobně zakončíme jen dosázením několika stromečků do volných míst a pořadným zabezoečením proti srnám a zajícům…

Zahradní punk

Jen co jsme se v průběhu naší první zimy v domě rozkoukali, přiblížilo se jaro a má pozornost se upnula k zahradě. Pro začátek bych rád předeslal, že jsem naprostý zahradní analfabet a s veškerým pěstováním a výsadbou začínám úplně od nuly.

Má původní vize počítala s rozdělením zahrady na dvě části – spodní část macházející se bezprostředně kolem domu, kterou jsme srovnali a v rámci možnosti zbavili kamení, měla být osázená trávníkem, a horní část, oddělená suchou kamennou zídkou (o kameny u nás není nouze, takže jsme četné přebytky ze stavebních prací skvěle využili), měla více-méně žít vlastním lučně-sadovým životem. Když nastal čas sázet, ze zvědavosti jsem si přečetl něco o permakultuře a ekozahradničení, což jsou pojmy, které často slýchávám v souvislosti s přírodním stavitelstvím a doposud jsem jim nevěnoval valnou pozoronost.

Permakultura je vlastně přístup (nejen) k pěstování usilující o trvalou udržitelnost. Veskrze to obnáší namísto boje s přírodou využívání jejich principů. Výborné je, že permakultura člověka často vede k přehodnocování zažitých schémat a konceptů, takže jsem v ní objevil takový zahradní punk. Neváhal jsem, nakoupil literaturu a jal se vzdělávat. Samotní permakulturní zahrádkáři a pěstitelé se v názorech všelijak rozchází a to mi bylo velice sympatické – že zde vlastně není žádná ortodoxní cesta, vše je tak trochu o hledání, pozorování a experimentování…

Z literatury mohu doporučit zejména titul Kompletní návod k vytvoření Ekozahrady a rodového statku jehož autorem je Jaroslav Svoboda a Naše biozahrádka jejímž autorem je Wolf-Dieter Storl. Tyto dvě knihy mě inspirovaly patrně nejvíc, ale drobné rady a tipy jsem vyzobával i z dalších publikací, které brzy zaplnily celou polici v mé knihovničce.

Návrh zahrady

Ze všeho nejdříve jsem se vrhnul do návrhu zahrady. Měl jsem nějakou vstupní představu, kterou jsem konfrontoval s postupy při navrhování ekozahrad. Nutno říci, teprve až kombinací několika přístupů jsem docílil uspokojivých výsledků. Vyzkoušel jsem zónování, zmapování sektorů, udělal jsem si model zahrady na karton a umísťoval na něj vystřižené stroměčky. Pozoroval jsem slunce – jak svítí na jednotlivé části pozemku v průběhu dne a přes to všechno jsem samozřejmě nasekal spousty chyb…

navrhujeme_s_pivem

Naše začátky jsou pozvolné, ale věřím, že se do „líného pěstování“ brzy vpravíme. První stromy jsme nasadili ještě před stavbou domu – olemoval jsem jimi západní hranici pozemku. Odrůdy jsem nikterak neřešil, v zahradnictví jsou prostě vybral ovoce, které máme rádi. Ukázalo se ale, že pečlivější výběr odrůd by byl jistě na místě – naše podmínky jsou specifické, máme hodně větrno, 568 metrů nad mořem, částečně zastíněni horami.

Založil jsem několik záhonů – jako skvělá volba se ukázaly záhony nad kamennou zídkou lemující dům z jižní a západní strany – u pletí či okopávání se vůbec nemusíme hrbit, vše je skvěle na dosah i na dohled. Dobře posloužil i vyvýšený záhon postavený z desek před jižní stranou domu. Dobře se tady dařilo rajčatům, větrné dny přečkala dokonce i kukuřice z našeho prvního pokusu o gildu – chtěli jsme vyzkoušet tři sestry, ale nezvolili jsme správné pořadí, takže popínavky se neměly po čem popínat a záhy vše zahlušila dýně…

Udělal jsem si dokonce i bylinkovou spirálu – o její funkčnosti mám jisté pochyby, ale vypadá moc pěkně. Brzy nám ji suveréně anektoval heřmánek, ale urodily se i další bylinky.

Z naší pidi výsadby vzešly výborné cuketky, brambory a salát – ovšem jen jeden druh, který nechutnal slimákům. Ty zbylé zbaštily tyto nenasytné potvůrky i s kořenem. Snažil jsem se všechny plodiny mulčovat, což se ukázalo jako dobrý tah – plevel prakticky neměl šanci, rostlinky měly vláhu, takže jsem mohl flákat zalévání. Laxní přístup k zalévání se také osvědčil – rostlinky si hned ze startu nemohly zvyknout na pravidelnou zálivku a tak pravděpodobněji pustily hlouběji kořeny a lépe snášely naše nepravidelné zápasy ze zahradní hadicí v duchu myšlenky Masanobu Fukuoky „Co ještě nemusím udělat, aby to fungovalo.“ (doporučuji video Revoluce jednoho stébla slámy).

Pokud byla s něčím potíž, pak se slimáky – ty jsem pravidelně katapultoval za plot na pole za cestou. Další dva škůdci – náš chrt Vilma a nejmenší člen klanu Kilián se pravidelně producírovali po záhonech, zahrabávali klacky nebo naopak vyrývali co se dalo. Valnou část úrody se ale i tak podařilo zachránit. Na další sezónu mám velké plány a nové rycí vidle, tak uvidíme…

Jak se nám bydlí?

Po prvních měsících v domě mám spousty poznatků. Předně – děti velmi rychle otestují životnost čehokoli. Hliněné omítky již nesou četné stopy po srážkách s autíčky, židlemi a dalšími předměty. Detaily, které jsem nestihl v průběhu stavby jsem doposud nedodělal. Dřevěné prvky jsou nejlepší – není je snadné nějak viditelně poškodit a i když se poškodí, dají se opravit. Nejvíc samozřejmě trpí smrk, naopak nejlépe dětem odolává dub. Nejoblíbenější „nábytek“ je houpací závěsné křeslo od Jasukuma.

Mile mě překvapilo topení, celý dům vytopíme podlahovkou, přímotopy zapínáme jen velice zřídka (třeba když je venku 16 pod nulou…). Krbové kamna vytopí dům naprosto bez problému, mají ale tendenci prostor přetápět. Příští zimu ale určitě budeme topit dřevem více, letošní účet za elektřinu byl nemalý…

Zaskočila mě ČOVka, mám k tomu zařízení neustálou nedůvěru a pořád tam nakukuju, jestli se něco nezvrtlo. Doposud jsem na 100% nepochopil princip fungování a připadá mi to trochu jako alchymie. Člověka to ale naučí uvažovat o odpadech obecně. Víc teď třídíme a založili jsme kompost, protože organické zbytky tvoří valnou část našich odpadů.

Stále je vidět, jak jsme zvyklí na život pospolu v 1+1 a neustále se někde s dětmi shlukujeme. Myslím, že bychom bez problému snesli prostor o pár místností menší… Na druhou stranu se k nám vejde spousta návštěv a večírky teď mohou být obzvláště divoké 🙂

DSCN6644

DSCN6573

DSCN6543

DSCN6542

DSCN6496

Rozpočet pro dřevostavbu

Rozpočet je při stavbě svépomocí klíčová věc, já jsem měl to štěstí, že jsem jej mohl konzultovat s bratrem, který si stavbou domu sám prošel. Díky tomu se nám opravdu podařilo rozpočet dodržet, což nepovažuji za běžnou věc. Co tedy kolik stálo? Než se pustím do samotného rozpočtu, podotknu, že rozpočet platí pro ceny v letech 2013-2015.

Projekty – než jsme poprvé kopli do země, museli jsme válčit s úředníky – celá papírová anabáze vyšla na 80 000 Kč.

Základová deska stála nakonec 335 000 Kč, považuji ji za jednu z nejpředraženějších částí stavby – ne že by cena byla nějak neobvyklá, ale svépomocnou realizací bychom tady dokázali hodně ušetřit.

Studna 93 000 Kč. Minimálně takovou sumu si připravte, pokud na svém pozemku nemáte dostupný veřejný vodovod a budete vrtat studnu…

Dřevo a OSB – tedy náš základní stavební materiál – vyšel na 235 000 Kč.

Střecha stála 200 000 Kč (konstrukce krovů, laťování, pokládka krytiny vč. materiálu).

Okna a dveře vyšly na dalších 200 000 Kč (včetně jednoho Veluxu, parapetů a venkovních rolet)

Fasáda z modřínu vyšla na 96 000 Kč. Tady jsem rozpočet překročil dvojnásobně. Nerezové vruty a všelijaké fošničky na ostění a podbití střechy se nakonec takto horentně nasčítaly.

Drobný materiál a nářadí představoval náklad cca 100 000 Kč. Byla to překvapivá suma, se kterou jsem v původním rozpočtu vůbec nekalkuloval…

Sadrokarton, příčky, omítky, stropy a další práce na vnitřních stěnách vyšly na 137 000 Kč. Byla to velice pracná etapa, ale kdyby toto vše dělala firma, prohli bychom se mnohem více.

Podlahy a schody – dalších 130 000 Kč. Pracnost tady byla srovnatelná se stěnami, určitě by se zde dalo ušetřit spousta času volbou jiné technologie. Schody vyšly velice levně, protože jsme na ně měli zdarma materiál ze starého dubového schodiště, které nám daroval strýček.

Elektřina a voda vyšla na 60 000 Kč (drtivou většinu sumy tvoří jen cena materiálu)

Topení – celý systém vytápění elektřinou, podlahové fólie a dráty, digitální termostaty, přímotopy, to vše včetně komínu a krbových kamen vyšlo na 96 000 Kč.

Vzduchotechnika vyšla jen na 15 000 Kč, tady jsme hodně improvizovali.

Koupelna a WC nás stály dohromady jen 35 000 Kč. Tady bych příště asi šetřil o něco méně, některá mnou vybraná sanita bude mít pravděpodobně mizernou životnost.

Kuchyň stála 98 000 Kč. Tady jsem se pro změnu plácnul přes kapsu, protože jsem původně počítal se sumou o třetinu nižší.

Nábytek 15 500 Kč – tady jsme šetřili hodně, je to jen cena za materiál, z nějž jsem vyrobil jednoduchou vestavěnou skříň na oblečení a rozsáhlou knihovnu. Další nábytek už vyrábíme nebo dokupujeme za běhu…

Plot stál 77 000 Kč, na první pohled to nevypadalo, ale oplocení prodražila opěrná zídka, zemní práce (díry jsme museli vrtat bagrem) a další drobnosti.

Zámková dlažba vyšla na 82 000 Kč, zámkovky bylo nakonec hrubě přes 100 m2, spousta kameniva a hodně práce…

Pomocnícik představovali náklad ve výši 35 000 Kč. Tohle byly opravdu dobře investované peníze.

Suma sumárum jsme na 2 400 000 Kč a nekončíme (čeká nás bouda, terasa a střecha nad stání pro auta). Za podobné peníze můžete mít dům na klíč, když narazíte na solidní firmu, tak bez komplikací a bez práce. Pravda, dům podstatně menší a pravděpodobně s ústupky vycházejícími z typové koncepce, ale to nepovažuji za nic zásadního. Pokud bych se znovu pouštěl do svépomocného stavění, chtěl bych něco mnohem alternativnějšího a zároveň menšího. Jedině tak lze totiž výrazněji ušetřit prostředky na pořízení domu.

Stání pro auto

Od začátku stavby jsme měli u domu naprojektovaný přístřešek pro dvě auta navázaný na malou kůlnu. Když jsem začínal stavět, řekl jsem si, že nebudu s kůlnou ztrácet čas, postavím nejdříve samotný dům a zbylé zvládnu po nastěhování. Dodnes si tím rozhodnutím nejsem jistý – možná jsem měl nejdříve postavit boudu se zázemím, na její stavbě se trochu otrkat a pak teprve pokračovat na domě.

Nicméně když jsme řešili sanace a opravy po požáru v domě, měl jsem dostatek času věnovat se venkovním úpravám kolem domu a na řadu přišla i příprava na přístřešek a stání. O betonování patek píšu v samostatném příspěvku, představovalo to první krok pro stavbu přístřešku. V druhé fázi se pásovým bagrem začistil celý prostor pro zámkovou dlažbu a vyhloubilo se cca 40 cm zeminy, místo níž jsme nechali navézt tři tatrovky hrubého kameniva. Následovalo hutnění a betonování obrubníků.

Tuhle fázi jsem trochu podcenil – jednak jsem si přesně nespočítal šířky chodníků a stání, takže se všude musely dělat dořezy, druhak chlapíci, kteří obrubníky betonovali udělali několik „kiksů“, takže máme část vjezdu „šejdrem“ – od oka to sice není vidět, ale podepsalo se to na pracnosti vyřezávat šikmé dořezy… Betonování obrubníků bych si příště důkladněji pohlídal a hlavně promyslel.

Jakmile jsme zabetonovali obrubníky, následovala navážka jemnějšího kameniva (frakce 16-32 mm), které se následně opět hutnilo. Poté jsme zabetonovali nájezdové obrubníky – dříve to nešlo, jinak by přes ně jezdil bagr a náklaďáky se štěrkem a mohly by se ještě pohnout. Místo orginál nájezdových obrubníků jsme použili obrubník silniční, který se jen přetočil naplacato – je to levnější varianta a lehčí varianta – s nájezdovým obrubníkem se tak lépe manipuluje.

V další fázi se navezlo jemné kamenivo (frakce do 8 mm), pomocí dvou lešenářských trubek se vždy udělala rovina a do šťěrku jsme začali klást dlažbu. Chtěl jsem, aby dlažba měla zámky, zvolil jsem proto klasické „íčka“ – neboli H profil, výrobce se mi sice smál, že tohle používá jenom lídl, ale já jsem nechtěl riskovat, že se mi ve svahu bude dlažba „rozjíždět“… Pokládka byl celkem bezproblémová, pouze jsem se trochu unáhlil a na stání pro auto jsem zvolil dlažbu tloušťky 8 cm, což bylo s největší pravděpodobností zbytečné – stačila šestka, což mi potvrdilo nezávisle na sobě několik lidí – kupříkladu řidič ze štěrkovny, kde po 6 cm dlažbě jezdí již několik let plně naložené tatrovky a zcela bez problému…

Poslední fáze pokládky zahrnovala obrovské množství dořezů. Vše jsme dělali ručně flexou, padlo na to pět kotoučů a nebyla to žádná legrace. Nakonec se dlažba zhutní a zapískuje křemičitým pískem a můžeme po ní začít jezdit.

Do dláždění plochy více cca 120 m2 bych se příště svépomocně asi nehnal. U menší a ideálně méně členité plochy bych neváhal, ale takhle jsem pokládkou trávil s přestávkama téměř dva týdny a náklady byly hodně podobné tomu, co by inkasovala firma. Zbylo nám hodně štěrku a nějaká ta dlažka, což jsou také finance navíc… Na pokládku dlažby se mi bohužel nepodařilo sehnat řemeslníky, takže jsem neměl jinou možnost.

[GARD]

Jak se vypořádat s požárem v domě

Několik týdnů před nastěhováním nás potkala nemilá věc. Přes noc nám v domě chytla zřejmě od vadné prodlužovačky krabice s odpadem a došlo k menšímu požáru. Když jsem druhý den rádo do domu dorazil, byl plný kouře tak, že nebylo vidět na metr před sebe a když jsem dům poslepu protápal a pootvíral okna, po pohledu, který se mi naskytl, jsem byl zralý na nervový kolaps.

Komplet celý dům zakouřený, na každém centimetru povrchu mastné černé saze. Všechny stěny šedivé, nová kuchyň z bílého dřeva, koupelna, dřevěné podhledy, zkrátka úplně vše. Kouř se dostal do všech místností, do všech zákoutí a znečistil naprosto celý dům.

Když opadl první nával emocí, zavolal jsem hasiče, aby přijeli požár zdokumentovat a chtěl jsem nahlásit pojistnou událost u pojišťovny (naštěstí jsme měli stavbu pojištěnou kvůli úvěru). Ejhle – první zádrhel s ČSOB, v neděli pojišťovna neúřaduje, infolinka je hluchá a nahlásit událost přes web je nadlidský výkon i pro člověka docela počítačově zdatného…

Každopádně jsem nelenil a našel sanační firmu Apollo, která se zabývá úklidem po požáru, a pozval do domu jejich technika. Ten nám ale příliš útěchy nedodal. Když postupně vyjmenoval, co všechno se bude muset demontovat, zlikvidovat, udělat znovu, šly na mě mrákoty. Pořád jsem totiž tak nějak doufal, že opravy a čištění zvládneme svépomocí. Saze jsou ale svinstvo, jsou masné, neuvěřitelně blbě se čistí, zejména z porovitých povrchů typu gumové těsnění, nelakované dřevo, spárovačka mezi kachličkama… Čištění po požáru navíc kvůli karcinogením látkám vyžaduje speciální chemii a v našem případě bylo použito i ozonování, kdy se do domu vháněl v několika cyklem trojmocný kyslík, který na sebe váže všeliké škodliviny a následně se zase odsával.

Technik z pojišťovny, naprosto apatický postarší pán, se dostavil pár dní po požáru, nafotil, sepsal, nehnul ani brvou a odporoučel se. Šel z toho trochu mráz po zádech, ale když už nic, alespoň to šlo rychle. Pro jistotu jsem se domluvil s pány ze sanační firmy, aby mi po dobu jeho návštěvy asistovali – upozorňovali jej na různé na první pohled ne zcela zjevné škody, čímž mi připravili lepší pozici pro vyjednávání s pojišťovnou.

Následovalo mámení technické zprávy z hasičského sboru, což trvalo skoro dva týdny, mezitím se ale alespoň připravily cenové nabídky na opravy. Teprve když jsem viděl seznam prací a celkovou sumu, spadla mi čelist. Celkem to dělalo bez mála 700 000 Kč. Poslal jsem nabídky firem do pojišťovny a následovala intenzivní zkouška mé trpělivosti. Celá anabáze se schválením cenové nabídky se táhla déle než měsíc, prakticky po celou dobu jsem netušil na čem jsem, na likvidátora pojišťovna neposkytovala přímý kontakt, na zákaznické lince operátor zpravidla nic nevěděl a každý telefonát končil tím, že to předá likvidátorovi ať počkám. Oproti mé asi dvacítce mailů si pojišťovna vystačila s cca pěti, zpravidla zcela ignorovali mé dotazy nebo požadavky, případně místo upřesnění poslali totožný mail formou ctrl+c ctrl+v…

IMG_5081

Měsíc a půl po požáru, nešťastný z kouřem čpícího špinavého domu a z informace, že většinou se po požáru všechny spotřebiče vyhazují, protože díky splodinám v nich vše začne korodovat, pokud se rychle nevyčistí, jsem si docela zoufal. Na domě jsem stačil za jeden víkend posbírat, umýt a uklidit všechny volně ležící předměty (tímto patří velký dík Lukášovi, Kubovi, Magdě a Danovi, kteří okamžitě přispěchali s pomocnou rukou) a za druhý víkend (to jsem si bláhově myslel že se hned začne sanovat, tak musím spěchat jako o život) jsem rozebral pódium a sundal všechny dřevěné stropy. (Řeknu vám, ten pocit, když musíte ničit svou těžce odedřenou práci, ten bych nikomu nepřál. U každé palubky jsem viděl ty krásné slunné letní dny, kdy se kamarádi váleli u vody nebo lezli po skalách a my se potili s řezáním a sponkováním a teď mě to čeká nanovo.) Pár týdnů na to jsme ještě s bratrem a otcem sundali pracně položenou plovoučku a srolovali topení. Těch několik následujících volných víkendů pro mě bylo k uhryzání – byl jsem zvyklý dřít na domě každé volné odpoledne, abychom se už mohli přestěhovat a teď nebylo do čeho píchnout.

Když se po skoro dvou měsících pojišťovna ozvala s emailem, že nám sanace i opravy s jistými výhradami schválí, neváhal jsem a hned podepsal smlouvu se sanační firmou Apollo, zálohu na opravy zaplatil ze své kapsy (bylo mi jasné, že vymámit zálohu z pojišťovny bude stát spoustu dalšího drahocenného času) a modlil se, aby ČSOB nebyla tak liknavá jako doposud a peníze mi co nejdříve poslala. Nutno říci, že chlapíci z firmy Apollo hned druhý den po uhrazení zálohy naběhli, svátek nesvátek, víkend nevíkend dřeli v domě i deset hodin denně, vše velice pečlivě čistili, vše mi ochotně ukázali a vysvětlili, po celou dobu pečlivě vedli stavební deník, který mi předkládali při každém setkání a postup prací také nafotili. Zároveň mi byli nápomocni při jednání s pojišťovnou a rozhodně bych tuto firmu komukoli s podobným problémem doporučil.

Další problém s pojišťovnou nastal při placení finální faktury za sanace. Na její zaplacení jsem si nakonec musel půjčit v bance, protože mi kvůli nedodržení termínu splatnosti začalo nabíhat penále – ČSOB s úhradou i přes několikeré urgence samozřejmě nikterak nepospíchala…

Po skončení úklidových a sanačních prací následovaly opravy dřevěných částí (nové dřevěné stropy, broušení a povrchová úprava trámů, dveří, obkladů…), výměna stropní izolace, nové rozvody rekuperace a taky nová plovoucí podlaha. Práce se táhly, protože už jsme byli uprostřed sezóny, kdy měla firma hodně zakázek a nestíhala. Nakonec ale vše proběhlo k naší spokojenosti a na konci prázdnin jsme měli v ruce finální fakturu k proplacení pojišťovnou. Za tři týdny poté kupodivu již bez dalších průtahů přistála na účtu firmy zaplacená faktura a my jsme si půl roku po požáru konečně oddechli.

Požár nás nakonec zbrzdil o cca 5 měsíců práce. Kdybych opravy dělal sám, strávil bych v domě minimálně další rok a stálo by to nemalé peníze. Díky pojištění jsme to zvládli, sice s nervy místy napjatými k prasknutí, ale zvládli. Reklamní sdělení pojišťoven typu „peníze do druhého dne“ jsou naprostá utopie a pokud se vám nedej bože něco podobného přihodí, obrňte se trpělivostí a buďte neodbytní. U veškerých prací si nechte předem potvrdit, že je pojišťovna skutečně uhradí, pokud ne písemně, tak alespoň do mailu. Nikdy se nespoléhejte na to, co vám technik nebo někdo z infolinky slíbí do telefonu.

GSM požární hlásiče

Po zkušenosti s požárem jsme do domu hned nainstalovali GSM požární hlásiče (zde mohu doporučit skvělý eshop www.ampertech.cz, kde jsme celé řešení pořídili za mrzkých 8000 Kč (co to je proti řešení za 50 tisíc, které nám nabízel technik z Jablotronu). Nutno říci, že řešení z Ampertechu vyžaduje alespoň základní „drátkové“ znalosti kvůli zapojení a nastavení, ale za ty ušetřené peníze to určitě stojí. Kdybychom hlásiče měli v domě dříve, patrně bychom si ušetřili spoustu starostí…

[GARD]

Stavba plotu a betonování patek

Venkovní práce přišly na řadu na začátku léta, ve chvíli, kdy se uvnitř kvůli opravám po požáru nedalo více-méně nic dělat. Pořídili jsme na betonování vše potřebné – kopec štěrku, paletu cementu a míchačku a ze všeho nejdříve jsme se vrhli na obrubníky kolem domu. Tady byl trochu problém se štěrkem – pořídil jsem příliš hrubý, takže se obrubníky špatně usazovaly, ale nakonec se vše podařilo.

Druhou fázi představoval plot. Poměrně rychle jsme zjistili, že nejméně pracné a zároveň nejlevnější řešení bude klasický drátěný plot. Objednali jsme materiál z Vamberka od firmy Wiremetal – poplastované sloupky i pletivo. Vzhledem k tomu, že máme na pozemku velice kamenitou půdu, zajistil jsem vrták na malém pásovém bagru a všechny díry nechal vyvrtat do kloubky cca 90 cm. Každá díra se pak musela ručně vybrat, někdy se stalo, že vrták kvůli většímu kameni sjel stranou a tak se díra musela posunout nebo začistit – to byla pekelná práce. Jakmile byly díry připraveny, mohlo se betonovat.

Když už jsme byli u toho betonování, sehnal jsem i velké silnostěnné sloupky na bránu a branku a vzali jsme to „z jedné vody“. Protože kolem těchto sloupků bude zámková dlažba a hlína je u vjezdu již o 50cm vyhrabaná, museli jsme kolem děr ještě udělat bednění, aby byl beton dostatečně vysoko.

Když už jsem měl vrták k dispozici, nechal jsem si připravit i díry na patky pro boudu, stání na auto a terasu. Postupně jsme pak jednotlivé patky betonovali – na terasu jsme použili jako bednění zbytky z KG trubek, pod boudu se daly tvárnice ztraceného bednění, které zbyly ze zídky. Na stání na auto jsem si musel nechat svařit bytelné ocelové patky – nic z toho, co bylo k mání v obchodech nebylo dostatečně masivní. Ocelové patky jsem nechal pozinkovat v Ostravské galvanovně Galvan.cz, nutno říci, že to byla rychlovka a ani to nebylo nijak zvlášť drahé.

Obecně se betonování ukázalo jako poměrně zdlouhavé – jednak byla náročná příprava děr a bednění, druhak pak následné rovnání a přeměřování, aby vše bylo na svém místě a ve správné výšce.

Natahování drátěného plotu

Tahání a napínání drátěného plotu jsme dělali ve třech a byla to slušná dřina na dva dny. Použili jsme pletivo s již napleteným drátem, což bych příště asi neudělal – pletivo se hodně špatně napínalo. Také se příliš neosvědčil návod výrobce, který nabádal k zabetonování vzpěr do 2/3 výšky hlavních trubek – kdybychom dali vzpěry výše, nedošlo by v horní třetině k prohnutí sloupků. Také tvrzení, že 25 metrů plotu nemusí mít průběžné vzpěry nebylo úplně vpořádku, protože na takovéto délce už dochází ke slušnému průvěsu a plot není možné dobře napnout.

Nicméně přes všechna úskalí se nám nakonec plot podařilo vcelku obstojně postavit, včetně boční brány (která byla mimochodem docela křivá a jeden ze sloupků měl křivě navrtanou díru pro pant, takže dalo dost práce ji dostat do provozuschopné podoby).

Přírodní plot

Plot podél hranice pozemku sousedící se sousední stavební parcelou jsme nakonec jako drátěný nerealizovali – soused měl trochu jiné představy a nakonec jsme se shodli na plotu z lískových prutů vpletených mezi akátové kůly. Využili jsme firmy www.prirodniploty.cz a nutno říci, že se plot povedl a máme z něj velkou radost.

[GARD]