Původně jsme chtěli hliněné omítky úplně všude, ale z časových a finančních důvodů jsme zvolili levnější a teoreticky méně pracný sadrokarton. Protože jsem se ale užití hlíny nechtěl zcela vzdát, ponechali jsme část zdí v obývacím pokoji a v ložnici bez SDK a oslovili jsme Ondřeje Netíka, aby nám ukázal „jak na to“. Ondřej se dlouhodobě věnuje přírodnímu stavitelství a přestože jsme se znali jen přes internet (původně jsme se seznámili skrze jeho činnost literární), ochotně přislíbil pomoc.

Nejdříve jsme museli objednat materiál – kvůli kamenitosti půdy odpadlo míchání vlastní hrubé omítky, nakoupili jsme tedy 650 kg suché směsi a k tomu 270 kg finální jemné omítky, vše na Ondřejovo doporučení od firmy Picas (mohu jen doporučit – nejen kvůli kvalitě dodaných omítek, ale také pro vstřícný a seriozní přístup při jednání se zákazníkem).

tenhle drobek váží skoro tunu

Samotné práci předcházela příprava detailů – hlínou jsme chtěli zakrýt i komín, část zděné příčky a napojení na OSB stěnu, přičemž na každý povrch se omítka nanáší trochu jinak a v jiné síle. Na OSB desky je třeba omítku přichytit mechanicky, pomocí sponkami nastříleného rákosu. Na zděnou příčku jsme nanášeli přímo.

čajový stolek z Primalexu…

Ondřej za námi přijel na dva dny, během nichž nám ukázal a podrobně vysvětlil všechny postupy a upozornil na problematická místa. Práce s hlínou je úžasná, je to voňavý materiál, dobře se zpracovává, nanášení jde snadno a případné nerovnosti nepředstavují žádnou tragédii, pokud vám vyhovuje oblý hrubý ráz omítky.
Asi nejhorší část práce představovalo nastřílení rákosu na OSB desky. Rákosová rohož je nepoddajná, místy se rozpadá a práce s ruční sponkovačkou, která se neustále zasekává, taky není nic extra. Na nastřílený rákos se natáhla – nacpala první vrstva hrubé omítky. Ta by měla být hrubá minimálně 1-2 cm, aby plnila svou akumulační funkci.
Na komín jsme nejdříve štětkou natáhli rozředěný jíl z hrubé omítky (při namočení prstu nesmí omývat, ale musí zůstat na prstu) a teprve po zaschnutí jsme aplikovali finální omítku.
Abychom ušetřili jemnou omítku, tenkou vrstvu hrubé jsme natáhli i na cihlovou zeď – aby jemná omítka „nezmizela“ ve vroubkování cihel. Díky tomu, že cihly rychle vtáhly vlhkost první hrubé vrstvy, jsme druhý den mohli vyzkoušet nanesení jemné omítky. Ta se nanášela ve dvou vrstvách, přičemž do první vrstvy jsme na rozhraní různých podkladních povrchů vtlačovali perlinku. Poslední fázi pak představovalo filcování – vlhkou hubkou na nádobí jsme vyhladili povrch omítky – krouživými pohyby se uvolní písek z výstupků a naopak se uchytí v prohlubních.

Závěrečné filcování omítky

Hliněné omítky vypadají skvěle, oproti sadrokartonu je s nimi mnohem příjemnější práce, odpadá hlavně nepříjemné broušení. Když zpětně hodnotím pracnost, nedokážu říci, který z povrchů je náročnější – hliněná omítka se sice nanáší vpodstatě čtyřikrát, musí se filcovat a povrch OSB je třeba opatřit ne úplně levnou rákosovou rohoží (jejíž nastřelování je asi nejhorší práce na celé omítce), sadrokarton se musí třikrát sádrovat a brousit a také vymalovat alespoň ve dvou vrstvách. Jakkoli jsou hliněné omítky krásné, pro sadrokarton ale jednoznačně hovoří cena – celkové náklady po přepočtu na metr čtvereční jsou asi poloviční.

[GARD]

Aplikace omítek svépomocí není nijak náročná, pouze je třeba dbát na správné provedení detailů, zejména na rozhraní různých materiálů. Tam kde se hliněná omítka napojuje na jiný materiál (u nás např. na SDK příčku s výmalbou) je dobré omítku oddělit – srazit roh, aby se předešlo nevzhledným prasklinám, které vzniknou dříve či později různým pracováním podkladů.
Všude, kde omítka přechází přes různé podklady a na všech rozích je třeba do první vrstvy jemné omítky (případně do hrubé) zapravit perlinku, která podporuje soudržnost materiálu. Kolem oken je vhodné perlinkovat vše.

Pokud hliněné omítky zvažujete, vemte v potaz vyšší cenu oproti SDK a smiřte se s nerovnoměrností povrchu (sami nikdy neuděláte tak rovné plochy jako profesionální zedník).