Stropy z palubek

Konečně nastal čas pustit se do finální úpravy stropů. Abychom do interiéru dostali co nejvíce dřeva, rozhodli jsme se pro stropy ze smrkových palubek. Použili jsme palubky silné 15 mm, široké 12,1 cm, na dům jich padlo (včetně odřezků, které využijeme na obklady některých stěn) téměř sto čtverečních metrů. V pokojích jsme palubky připevňovali pomocí spon přímo na stropní trámy (místo přiložených hřebíčků jsme ale spony k podkladu vrutovali – je to podstatně rychlejší a praktičtější pro případnou demontáž), i s výřezem na anemostaty nám jeden pokoj zabral cca 6 hodin práce.

12072014(004)

V kuchyni jsme stropy snížili, protože vedení vzduchotechniky zde prochází pod trámy. Podhled tvoří konstrukce z hoblovaných smrkových hranolů o průřezu 3×3 cm, které jsme zavěsili na příložky z OSB desek. Nakonec se to ukázalo jako nejlevnější a nejjednodušší řešení – na příložky jsme zužitkovali odřezky a zbytky. Na WC a v chodbě jsme palubky zavěsili jen na dvě boční lišty. Jediná koupelna má strop ze sadrokartonu – nechtěli jsme zde riskovat působení vlhkosti na dřevěné palubky.

Hliněné omítky svépomocí

Původně jsme chtěli hliněné omítky úplně všude, ale z časových a finančních důvodů jsme zvolili levnější a teoreticky méně pracný sadrokarton. Protože jsem se ale užití hlíny nechtěl zcela vzdát, ponechali jsme část zdí v obývacím pokoji a v ložnici bez SDK a oslovili jsme Ondřeje Netíka, aby nám ukázal „jak na to“. Ondřej se dlouhodobě věnuje přírodnímu stavitelství a přestože jsme se znali jen přes internet (původně jsme se seznámili skrze jeho činnost literární), ochotně přislíbil pomoc.

Nejdříve jsme museli objednat materiál – kvůli kamenitosti půdy odpadlo míchání vlastní hrubé omítky, nakoupili jsme tedy 650 kg suché směsi a k tomu 270 kg finální jemné omítky, vše na Ondřejovo doporučení od firmy Picas (mohu jen doporučit – nejen kvůli kvalitě dodaných omítek, ale také pro vstřícný a seriozní přístup při jednání se zákazníkem).

tenhle drobek váží skoro tunu

tenhle drobek váží skoro tunu

Samotné práci předcházela příprava detailů – hlínou jsme chtěli zakrýt i komín, část zděné příčky a napojení na OSB stěnu, přičemž na každý povrch se omítka nanáší trochu jinak a v jiné síle. Na OSB desky je třeba omítku přichytit mechanicky, pomocí sponkami nastříleného rákosu. Na zděnou příčku jsme nanášeli přímo.

čajový stolek z Primalexu...

čajový stolek z Primalexu…

Ondřej za námi přijel na dva dny, během nichž nám ukázal a podrobně vysvětlil všechny postupy a upozornil na problematická místa. Práce s hlínou je úžasná, je to voňavý materiál, dobře se zpracovává, nanášení jde snadno a případné nerovnosti nepředstavují žádnou tragédii, pokud vám vyhovuje oblý hrubý ráz omítky.
Asi nejhorší část práce představovalo nastřílení rákosu na OSB desky. Rákosová rohož je nepoddajná, místy se rozpadá a práce s ruční sponkovačkou, která se neustále zasekává, taky není nic extra. Na nastřílený rákos se natáhla – nacpala první vrstva hrubé omítky. Ta by měla být hrubá minimálně 1-2 cm, aby plnila svou akumulační funkci.
Na komín jsme nejdříve štětkou natáhli rozředěný jíl z hrubé omítky (při namočení prstu nesmí omývat, ale musí zůstat na prstu) a teprve po zaschnutí jsme aplikovali finální omítku.
Abychom ušetřili jemnou omítku, tenkou vrstvu hrubé jsme natáhli i na cihlovou zeď – aby jemná omítka „nezmizela“ ve vroubkování cihel. Díky tomu, že cihly rychle vtáhly vlhkost první hrubé vrstvy, jsme druhý den mohli vyzkoušet nanesení jemné omítky. Ta se nanášela ve dvou vrstvách, přičemž do první vrstvy jsme na rozhraní různých podkladních povrchů vtlačovali perlinku. Poslední fázi pak představovalo filcování – vlhkou hubkou na nádobí jsme vyhladili povrch omítky – krouživými pohyby se uvolní písek z výstupků a naopak se uchytí v prohlubních.

Závěrečné filcování omítky

Závěrečné filcování omítky

Hliněné omítky vypadají skvěle, oproti sadrokartonu je s nimi mnohem příjemnější práce, odpadá hlavně nepříjemné broušení. Když zpětně hodnotím pracnost, nedokážu říci, který z povrchů je náročnější – hliněná omítka se sice nanáší vpodstatě čtyřikrát, musí se filcovat a povrch OSB je třeba opatřit ne úplně levnou rákosovou rohoží (jejíž nastřelování je asi nejhorší práce na celé omítce), sadrokarton se musí třikrát sádrovat a brousit a také vymalovat alespoň ve dvou vrstvách. Jakkoli jsou hliněné omítky krásné, pro sadrokarton ale jednoznačně hovoří cena – celkové náklady po přepočtu na metr čtvereční jsou asi poloviční.

[GARD]

Aplikace omítek svépomocí není nijak náročná, pouze je třeba dbát na správné provedení detailů, zejména na rozhraní různých materiálů. Tam kde se hliněná omítka napojuje na jiný materiál (u nás např. na SDK příčku s výmalbou) je dobré omítku oddělit – srazit roh, aby se předešlo nevzhledným prasklinám, které vzniknou dříve či později různým pracováním podkladů.
Všude, kde omítka přechází přes různé podklady a na všech rozích je třeba do první vrstvy jemné omítky (případně do hrubé) zapravit perlinku, která podporuje soudržnost materiálu. Kolem oken je vhodné perlinkovat vše.

Pokud hliněné omítky zvažujete, vemte v potaz vyšší cenu oproti SDK a smiřte se s nerovnoměrností povrchu (sami nikdy neuděláte tak rovné plochy jako profesionální zedník).

Sadrokarton v dřevostavbě

Původně jsme na většinu zdí v domě plánovali hliněné omítky, ale nakonec jsme se z časových a finančních důvodů rozhodli pro sadrokarton. Samotného mě to doposud trochu mrzí, protože jsem se těšil na „přírodní“ nepravidelný vzhled zdí, ale do domu se chceme stěhovat co nejdříve a tak je třeba práce co nejvíce urychlit.

Přízemí domu „schlamstlo“ 100 desek sadrokartonu, sdk jsme poněkud netradičně šroubovali přímo na OSB desky, jimiž jsou zaklopeny veškeré příčky (přičemž jsme zvolili délku vrutu takovou, aby neprošly skrz OSB desku) – nepoužili jsme tedy žádnou konstrukci z profilů. V našem případě by to nemělo valný smysl, veškeré instalace jsou vedeny uvnitř dřevěných příček, navíc by se konstrukcí zmenšil prostor. Zvažoval jsem také možnost natáhnout omítku přímo na OSB desky, ale tato varianta se jevila jako značně pracná a v konečném důsledku i nákladná (ve srovnání se sadrokartonem).

Práce se sadrokartonem je poměrně rychlá, nejvíc práce vždy zabralo ostění, kolem oken jsme pod SDK dávali ještě 1 cm silný polystyren pro lepší zateplení oken a na spodní rám pod budoucí parapet ještě hobru (4 cm silnou Steico desku). Právě spodní rám okna mi přišel z hlediska zateplení nejvíce „ošizený“, okno je položené jen na obyčejném plastovém profilu, zvenku je osazen parapet, pod nějž se vešlo jen cca 1 cm izolace – proto jsem se rozhodl dozateplit okno ještě zevnitř.

Sadrokarton se dá bez problému zvládnout svépomocí, k práci stačí ostrý řezací nůž, pilka a nabitý aku šroubovák. Je třeba dávat pozor na „křížové spoje“ – desky by se měly překládat jako cihly – a na uložení desek kolem dveří a oken (spoj by neměl být v rohu). Samozřejmě nemůžete čekat, že vše budete mít na 100% rovné, ale u sadrokartonu můžete chybu snadno napravit a když je nejhůře, spousta problémů se dořeší při sádrování.

Samotné sádrování je asi největší vědou – nejdůležitější je správně namíchat sádru (my jsme používali tmel Uniflot), aby měla správnou konzistenci a žádné hrudky. Sádra se nanáší hladítkem a širší špachtlí, chce to trochu praxe – zpočátku se člověk hodně nabrousí, než přijde na správný postup. Po dvou vrstvách sádry (každá se zvlášť přebrousí) jsme na spoje natáhli finish pastu – ta se oproti tvrdému Uniflotu krásně brousí a nemusí se namíchávat – prodává se již hotová v kyblících.

Nejhorší částí bylo jednoznačně broušení. Zpočátku jsem používal starou vibrační brusku, ta ale strašně vířila prach – nepomohl ani respirátor. Ruční brousítka jsou výborné, ale když člověk špatně nasádruje, hrozně se s nimi nadře…

[GARD]

Suché podlahy v dřevostavbě

Původně jsme chtěli v domě anhydritové lité podlahy, ale nakonec jsem usoudil, že mokrý proces lití anhydritu by mohl stavbě uškodit, zejména jsem měl obavu o vloženou minerální izolaci, která vlivem vlhka degraduje a ztrácí izolační vlastnosti (bohužel jsme ve fázi podlah měli již veškerou izolaci uloženou ve stěnách). Z různých zdrojů jsme také slyšeli negativní názory na působení vlhka na anhydrit – kupříkladu při menší havárii s vodou v kuchyni stavebníkovi „odskákala“ celá dlažba.

Po delší úvaze jsem se proto rozhodl pro suché podlahy – na základovou desku s ipou jsme položili cca 17 cm EPS (konkrétně EPS 150 S), výška polystyrenu se lišila dle nerovností základové desky. Vyrovnávání podkladu byla mravenčí práce – používali jsme mirelon, kterým jsme podkládali nerovnosti do 1 cm, tam, kde vadily sváry na hydroizolaci jsme horkovzdušnou pistolí tavili drážky do polystyrenu a tam, kde nerovnost přesahovala 1 cm jsme použili centimetrové desky EPS. Velice dobře nám posloužila laserová vodováha (tímto díky Danovi za zapůjčení), s jejíž pomocí jsme si po obvodu všech místností připravili linku, které jsme se pak při vyrovnávání EPS mohli držet.

Často jsem litoval, že jsem nepoužil nějaký vyrovnávací podsyp (např. podsyp Rigidur nebo Liapor), ale před realizací podlah se mi vyrovnávání podkladu pomocí podsypu zdálo příliš pracné. Bohužel jsem neměl možnost tento způsob vyrovnání podkladu vyzkoušet, takže nedokážu posoudit, na kolik by nám to ušetřilo práci.

Na EPS jsme položili křížem dvě vrstvy Durelisových desek tloušťky 15 mm, které jsme lepili jednak v perodrážce napěňovacím lepidlem Soudal na dřevo, druhak plošně PVAC vodostálým lepidlem. Obě vrstvy jsme nakonec prošroubovali vruty v síti 30 x 30 cm. Původně jsem chtěl na podlahu použít klasické OSB desky, ale Durelis je levnější, má broušený hladký povrch a dodává se ve větších deskách (2500 x 1250 mm), takže nebylo tolik spojů.
Tam, kde jsme očekávali větší vlhkost, resp. kde jsme na podlaze plánovali dlažbu, jsme místo durelisových desek použili desky Cetris, které jsou voděodolné. Tyto desky jsme k sobě lepili stejným způsobem jako Durelis, pouze na prošroubování je zapotřebí speciálních vrutů určených právě pro spojování Cetrisových desek.

Zapeklité místa vznikly v patě budoucího schodiště – tam jsme umístili namísto EPS desku XPS polystyrenu s větší nosností, stejně tak v místech, kde budou stát krbová kamna. Teoreticky to nebylo nutné, hmotnost by se měla roznést do plochy přes vrstvu desek, ale jistota je jistota…

Skladbu podlah jsme navrhovali s ohledem na budoucí podlahové elektrické vytápění, resp. s ohledem na použité plovoucí podlahy a dlažby. Osobně jsem velice toužil po podlahách z masivního dřeva, ale podlahové vytápění si s takovouto podlahou nerozumí (resp. dřevo v tomto případě funguje jako izolant a podlaha se tak déle nahřívá a teplo působící na dřevo může zapříčiňovat různé tvarové změny) a tak jsme zvolili kompromis – dřevěné plovoucí podlahy.

[GARD]

Dřevěná fasáda z modřínu

Pro náš dům jsme zvolili dřevěnou fasádu, jednak z estetických důvodů, ale také proto, že nás zaujala životnost modřínového obkladu. Původně jsme plánovali, že dům zvládneme obložit za týden, ale zlaté oči – ani po dvou měsících práce (zpravidla o víkendech) není zcela vyhráno. Pečlivé lícování, vrtání a rovnání desek zabralo opravdu velké množství času. Tímto bych rád poděkoval všem kamarádům, kteří mi s fasádou pomohli – bez nich bych to nezvládl.

Pro obložení jsme zvolili klasický palubkový profil z beskydského modřínu tloušťky 2,8 cm, dřevo bylo vzduchosuché – sušené venku pod střechou cca rok. Mezi klasické vady patřily suky a praskliny, takže jsme desky pečlivě vybírali a potenciální problematické místa jsme z desek odřezávali. I to se podepsalo na času, který jsme s fasádou trávili.

Prvním krokem byla výroba vrtacích šablon, které nám práci velice usnadnily a urychlily. Druhým pak usazení první řady palubek do co možná nejlepší roviny. Rohy domu jsme osadili hranoly 7×7 cm a k ním jsme dotahovali desky (chtěl jsem se vyhnout rohovým lištám kvůli obavám ze zatékání vody a zafoukávání sněhu do spár a na seřezávání na koso jsem se zase necítil…). Palubky jsme se snažili zasazovat co nejpečlivěji, nerovné kusy jsme srovnávali heverem zapřeným o prkýnko našroubované do latě nad palubkou. Spoje palubek jsme řešili vždy na podkladní lati, palubky jsme přichytávali nerezovými vruty (celkem jich na domě padlo cca 5000).

Oříškem bylo obložení štítových stěn – tu s okny jsme nakonec zvládli ze žebříku, mnohdy to byl ale artistický výkon. Zejména umístění posledních pěti řad, které jsme nejdříve smontovali k sobě a jako celek je nasadili s uříznutou drážkou – jinak bychom palubky nezvládli nasadit na sebe.

Finále pak představovalo obložení kolem a nad okny a dveřmi a usazení venkovních parapetů. Nemálo jsme se potýkali s umístěním větracích mřížek proti hmyzu do odvětrávání pod okny, nakonec jsme je ale srovnali horkovzdušnou pistolí a přichycovali je na krajích vrutem přes špalíček v odvětrané mezeře. Příště bych mřížky určitě osazoval při montáži fasády přímo na konkrétní palubku, nikoli až nakonec, těsně před osazením parapetu.
Venkovní ostění jsme vyrobili z modřínových fošen tloušťky 2 cm, každou desku jsme na míru seřízli pro konkrétní okno, boční desky jsou zespoda šikmé a zajišťují tak parapety (doléhají na boční hliníkové krytky).

Modřínové dřevo jsem se rozhodl nijak neošetřovat. Za pár let by měly desky zešednout a získat vlivem slunce krásnou patinu (spoustě lidem se to nelíbí, ale nám to přijde přirozené). Zvažoval jsem natření lazurou nebo něčím na bázi vosku, ale odradila mne pracnost a nutnost co pár let nátěr obnovovat, což by stálo nemalé prostředky – jak časové, tak finanční…

[GARD]

ČOV – čistička odpadních vod

Jelikož v okolí našeho pozemku není obecní kanalizace, rozhodli jsme se pořídit domácí čistírnu odpadních vod, takzvanou „čovku“. Jako dodavatele jsme zvolili pana Sušovského, který je obchodním zástupcem firmy Envi Pur, přesvědčil nás svými zkušenostmi a znalostmi, podrobně s námi probral celý proces přípravy a instalace a doporučil nám typ Optima, jakožto výrobek osvědčený četnými instalacemi. Je zhotovená z hrubého plastu (na rozdíl od levných „garážových“ ČOVek, jejichž ekvivalent Envi Pur pod tlakem konkurence taky začal nabízet pod názvem Basic), takže vydrží ledasjaké zacházení, mráz nebo kamení.

Nejprve bylo zapotřebí vyhloubit jámu a přívod k čovce, následně pak položit do písku přívodní potrubí a připravit betonový základ pro čističku. Spád potrubí nemusí být velký, snažili jsme se dodržovat minimálně 1%, trubky se daly v písku pěkně usadit, nakonec jsme vše ještě zkontrolovali vodováhou. Betonování základu šlo taky dobře, udělali jsme z desek jednoduchý rám, dno výkopu zaházeli kamením, abychom dostali požadovanou výšku vůči konci potrubí a pak jsme nažhavili míchačku…

Samotná instalace ČOV byla neuvěřitelně rychlá, pan Sušovský ji sám doválel k výkopu a pomocí dvou desek jsme ji sesunuli na základ. Pak už jsme jen dovnitř načerpali vodu a v nejbližších dnech nás čeká oblíbená práce – ruční zasypání…

[GARD]

Hrabací práce

Vzhledem k tomu, že je náš pozemek mírně svažitý, museli jsme dům na jedné straně „odhrábnout“ – to jsme zvládli už loni na podzim, aby nás příliš nezasypal sníh, na druhé straně jsme jej zase museli trochu „přihrnout“. Ze vchodové strany nás čeká ještě stavba přístřešku na náš vozový park a kůlny na nářadí, vzhledem ke skluzu v našem stavebním plánu však zřejmě až na jaře.

IMG_20130818_140758

Suchá zídka

Vzhledem k tomu, že je půda na našem pozemku extrémně kamenitá, v průběhu všech bagrovacích prací jsme pořádali nájezdy na kamení, z nichž postupně stavíme suchou podpěrnou zídku okolo terénní vlny, která vznikla při odhrabání části svahu z jižní strany domu. Některé kousky jsou vskutku kardinální a jejich přesun v rámci pozemku byl značně vyčerpávající.

Základ zídky tvoří cca 30 cm hluboký základ vysypaný hrubým štěrkem (zbyl nám ještě ze zásypu základové desky). První vrstvu kamenů tvoří ty nejmasivnější kousky, za nimi je drenážní trubka obalená geotextilií – ta odvádí vodu. Každou položenou řadu zezadu dosypeme štěrkem a menšími kamínky a vystavíme řadu novou, tak aby se žádný kámen pokud možno nehýbal. Každá nová řada je odskočená o cca 2-3 cm, aby zeď byla stabilnější a plnila podpůrnou funkci. Každou druhou nebo třetí řadu se snažíme dávat větší kameny – vazáky, které zasahují do štěrkového obsypu a opět zlepšují stabilitu zídky.

Vodoinstalace v dřevostavbě

Konečně začínáme s vodoinstalací, opět svépomocí, tentokráte pod taktovkou bratra, který už má nějaké zkušenosti. Hlavním nástrojem je svářečka na trubky z Aukra, kleště na plastové trubky a notná dávka představivosti.

Nejdříve jsme rozměřili přesné výšky a polohy vodovodních kohoutků (sprchový kout, vanu, umyvadlo, umývátko na záchodě, přípojku pračky a myčky…), pak se načrtlo jednoduché schéma, jak budou trubky propojeny s co nejmenším počtem spojů a záhybů a hurá na svařovací maraton. Došlo i na malé předělávky (rozteč mezi šrouby baterie je 150 mm, nikoli 160 jak jsme si mysleli, naštěstí nebyl problém trubky o centimetr posunout…), ale nakonec jsme vše zvládli.

V našem domě jsme vše vymysleli tak, aby vodovodní a odpadní trubky procházely instalační předstěnou, která se táhne podél obvodové zdi všemi místnostmi, kde je voda zapotřebí – technickou místností, koupelnou, záchodem a kuchyní. Z této předstěny pak vybíhají větve do příček a napojují se na jednotlivé kohoutky. Příčky jsou 10 cm široké, pro jednotlivé trubky jsme do dřevěné konstrukce museli dělat zářezy (dva zářezy maflem a špalík se vybil kladívkem), jimiž jsou trubky vedené.

[GARD]

Podlaha systémem Akufloor

Podlahu na půdě jsme se rozhodli realizovat systémem Akufloor. Jedná se o lehkou akustickou plovoucí podlahu, systém navržený firmami Rockwool a Kronospan.

Na začátku vývoje podlahy AKUFLOOR® stála myšlenka zkombinovat takové materiály, které by se svými vlastnostmi vhodně doplňovaly a zároveň i odstranili současné problémy výstavby a provozu lehkých plovoucích podlah. Proto vznikla spolupráce mezi společností Kronospan Jihlava jako výrobce desek OSB SUPERFINISH a společností Rockwool jako výrobce zvukoizolačních desek STEPROCK HD ve snaze vytvořit kvalitní systém lehké plovoucí podlahy.

Skladba podlahy je následující – na stropních trámech je OSB deska 18 mm, desky jsou spojené na pero a drážku, spoje prolepené. Na tyto desky příjde kročejová izolace Steprock 30 mm a na ně ve dvou vrstvách OSB desky tloušťky 15 mm, položené křížem, prošroubované (vruty co 30 cm) a prolepené (plošně jsme desky lepili PVAC lepidlem, spoje mezi deskami jsou lepené napěňovacím lepidlem na dřevo od Soudalu). Skladba navíc na okrajích obsahuje dilatační pásek (my jsme dilataci vyráběli tak, že jsme koupili jeden balík tenčích desek Steprocku a nařezali desky na pásové pile na 6cm široké pruhy) a okrajový pásek široký 10 cm – tvoří jej 15 mm hobry a 15 mm OSB desky.

005067o1

Po delší úvaze jsme se rozhodli OSB desky v podlaze nahradit deskami Durélis, zejména pro jejich nízkou cenu, větší pevnost a hladký povrch.

Durélis je konstrukční mikroštěpková deska určená k nosným účelům s třískami rozloženými všemi směry ve třech vrstvách. Tato technologie výroby zaručuje výborné pevnostní vlastnosti jak v podélné ose, tak i v ose příčné, plně srovnatelné s klasickým OSB3.
Výhodou těchto desek je skloubení vysoké pevnosti s možností velmi dobrého opracování vrtáním, řezáním apod., bez vyštipování jednotlivých štěpek. Jako pojivo je použito vysoce kvalitní lepidlo určené pro použití ve vlhkém prostředí (např. stavebnictví a obaly) zároveň ovšem s nízkým obsahem formaldehydu splňujícím emisní normy E1 (nábytkářství, podlahy apod.). Navíc má deska kvalitní povrchovou úpravu, která umožňuje velmi dobré použití i pod vrchní krytiny typu linoleum, bez následného proznačení textury desky (jako k tomu dochází např. při použití OSB).

Výhodou je též větší formát desky – na podlaze nevzniká tolik spojů, jako u menšího formátu.

[GARD]

Parotěsné přelepování spojů OSB desek

Abychom zlepšili parotěsnost obálky domu, přelepili jsme všechny spoje mezi OSB deskami parotěsnou lepící páskou (přičemž všechny spoje pero – drážka na OSB deskách jsme při montáži desek prolepovali napěňovacím lepidlem na dřevo značky Soudal).

Vybrat správnou pásku nebylo snadné. Nejdříve jsme pořídili parotěsné pásky Extrafol (byly nejlevnější na trhu), jedná se o tutéž pásku, jakou prodává firma Hasoft. Již druhý den po aplikaci se však pásky začaly odlepovat, zejména v namáhanějších spojích – tam, kde povrch OSB desky nebyl 100% hladký.

Poučen z předchozích nezdarů jsem zakoupil několik dalších značek parotěsných pásek a udělal s nimi test na kusu OSB desky. Nejlépe z toho vyšla páska Airstop Flex firmy Isocell (www.isocell.at). Nejen že lepí ze všech nejlépe, je navíc průsvitná, což usnadňuje její aplikaci (spoj je vždy uprostřed pásky). Abych se ujistil o správnosti volby, zkusil jsem ještě zavolat do firmy Penatus (www.penatus.cz), která se stavbou difuzně otevřených dřevostaveb zabývá dlouho. Ochotný stavbyvedoucí mi volbu potvrdil a poradil ještě užití parotěsného tmelu Airstop Sprint (taktéž od Isocellu) tam, kde jsou velké nerovnosti (tímto bych rád poděkoval za vstřícnost).

Další radu jsem pak obdržel přímo od technika firmy Isocell, a to použít pod pásku adhézní nátěr Bubi LF, který vytvoří přilnavou vrstvu a páska pak drží opravdu výborně i v místech nerovností. Setkal jsem se také s řešením, kdy stavebník bruskou přebrousil všechny spoje na OSB deskách a pečlivě je očistil.

2013-06-15 16.39.06

Při aplikaci pásek byl největší problém při přelepování kolem rámů oken a dveří. Vzhledem k tomu, že páska hodně lepí a prostor pro nalepení je úzký, je manipulace s páskou okolo rámů a zárubní velice náročná. Teprve nedávno jsem se dozvěděl, že Isocell vyrábí i Airsoft okenní pásky – mají dvě lepítka, takže aplikace je mnohem snažší. Od klasické Flex pásky se liší červeným potiskem.

[GARD]