Vždycky jsem se cítil jako outsider, ať už jsem dělal cokoli. Je to tak i v mé letos již dvacetileté podnikatelské kariéře. Přesto, že se dvacet let nachytřuju horem dolem ve všech možných i nemožných oblastech, nedokázal bych se označit za profesionála. Coby zarytý introvert prakticky nechodím na žádné konference, co je networking jsem nevěděl do loňského roku, když jsem se omylem na jednom ocitl, odtrpěl jsem ho a věděl jsem, že znova už to nedám.
Každopádně, dvacet let v oboru, to už je něco. Tak jsem si řekl, že si sesumíruju pár odstavců o tom, jaké to podnikání vlastně je, že trochu poodkryju, že to není furt jen idyla, nablýskané fáro a cool statusy na Linkedinu.
Podnikám v ecommerce, což znamená, že člověk zastává opravdu obrovskou spoustu rolí. Potřebuju vědět o všem alespoň něco a do ničeho se nestihnu důkladně ponořit. A že jsou toho opravdu mraky – finanční řízení, marketing se všemi jeho podobory, HR, it, obchod, plánování, projektový management, znalost sortimentu... To znamená nonstop krmit mozkové buňky nekonečnou potravou, přemýšlet, dumat, revidovat a plánovat. Učení je super, musíte ho mít rádi!
Je podnikání svoboda?
No, jak se to vezme. Někdy se dá vypnout, když to potřebujete. Lze být flexibilní, pracovat z domu, být s dětmi, když je to potřeba a když máte chuť. Ale ty hodiny stejně zpravidla odpracovat musíte, takže noční šichty, když se nedaří, klidně do toho spadnete i na 250 hodin měsíčně (což je ale alespoň pro mě tempo, které se fakt nedá držet dlouhodobě).
Pak je tady práce s lidma. Říká se, že práce s lidma je nejnáročnější práce. Pro mě rozhodně. Je to velice emocionálně vyčerpávající, zejména když ve firmě zaměstnáváte spoustu kamarádů a je třeba řešit nějaké negativné věci. To pak kolikrát nad personálními problémy trávím celé dny, přehrávám si v hlavě rozhovory, vymýšlím scénáře…
Ecommerce je hlavně práce u počítače. A ta je zrádná. Vypadá to, že můžete makat hodiny a hodiny, ale tělo neoblbnete. Když jsem v počátcích firmy dělal běžně i 12 hodin denně, po čase mě začaly zlobit karpály. Tak jsem začal používat myš levou rukou, pořídil vertikální myš... Ale řešit symptomy je prostě na prd, musíte sáhnout po příčině. Já jsem teda sáhnul po psovi a to mě zachránilo. Prostě jsem si pořídil pohyb milujícího chrta, který vyžadoval třikrát denně hodinku venčení.
Příchodu chytrých telefonů jsem dlouho odolával, vystačil jsem si s Nokií s QWERTY klávesnicí s nouzovým internetem. iPhone je zlo. Kancelář máte pořád v kapse, jste neustále k dispozici, pracujete všude, kde s sebou máte telefon. Jak se říká, dobrý sluha, zlý pán... Chytrý telefon je neodbytná věcička, kterou se člověk musí naučit odbourávat. Když jdu ven a nechci nic řešit, prostě ho nechám doma. Jinak je pokušení příliš velké…
No a pak je tady stres. Stres je peklo. Přichází plíživě, zpočátku to neřešíte. Ale je to dlouhodobý stres a jakmile přesáhne určitou hranici, není moc cesta zpátky.
Byznys je jedna velká nejistota. Jednou jste nahoře, jindy dole. Někdy se daří, jindy je to na tužku. Finanční nezávislost může znamenat, že máte všeho dostatek, ale taky, že nesete následky špatných rozhodnutí a nedostatečného know-how. V podnikání si brzy zvyknete na velké částky, ale s čím většími penězi operujete, tím větší je riziko ztráty.
Má vůbec smysl pouštět se do podnikání?
Dvacet let si huntovat fyzické a psychické zdraví, hnát se za nekonečným růstem? Růst jako strom v lese, který musí každý rok natáhnout větve výš a výš, jinak ho ostatní přerostou, zastíní a pohltí? Nebojte, má to i světlé stránky a možná i happy end!
Ještě jsou tady totiž lidi. Je velký dar moci se obklopit dobrýma lidma, férovýma, pracovitýma, přátelskýma. To je to základní lepidlo, které to celá ta léta drží pohromadě. Do práce se musíte těšit. Když tam nebudou lidi, se kterými rádi trávíte čas, bude to celé na tužku.
Podnikání mi umožňuje pracovat z domu. Není to pro každého, ale já jsem si to fakt oblíbil. Mám rád, když se kolem mě točí naše děti, když se můžu sebrat a jít se naložit do ledového Radhošťského potoka. Když mě kluci potřebují, prostě vstanu od práce a jdu si s nima hrát. Děti musí mít vždycky přednost. Díky práci z domu a flexibilní pracovní době jim můžeme se ženou dopřávat domácí vzdělávání, toho si moc cením. A taky můžem docela cestovat a to i mimo letní sezonu.
Za klíčový benefit považuju taky fakt, že mám v pracovně bicí sadu a můžu si kdykoli zahrát. Je to extrémně uklidňující, rozhodně to doporučuju všem…
Pořád mě ještě drží fantastika. Říkal jsem si, že jednou možná příjde doba, kdy si uvědomím, že mě fantastika už vlastně nebaví, nezajímá... Nestalo se to. Žijeme tím dál, přichází děti a s nima to všechno prožíváme zase znovu, všechny velké i malé příběhy, hry, dobrodružství. Znovu s nimi jezdím po larpech a pořád to celé žije. To je obrovská radost a potěšení.
Podníkání, to je jedna výzva za druhou. Nové a nové trendy, nápady, příležitosti. Je to náročný neutuchající přísun stimulů. Už si ale nedokážu představit, že by to vyschlo. Když je den, kdy se na mě nikdo neobrací s dotazem, kdy mi v inboxu nepřistane nic zajímavého, cítím se nesvůj a začínám se poohlížet po něčem, co mě nakopne. Problem solving je tak trochu droga.
Člověk se otrká. Byznys, to je někdy nahoru, někdy dolů. Někdy se roste, někdy se padá. Někdy se člověk sbírá ze země déle, než by chtěl. Ale sebere se. Měli jsme ve firmě pěkná tučná léta, měli jsme i hubená. Díky té dlouhé době má člověk jakousi vnitřní jistotu, že špatná období se dají překonat a zase vyjde slunko. Hlavně se nevzdávat.
Takže tak. Podnikání není sranda. Potřebujete specifickou kombinaci dovedností a vlastností. Když ji tak jako já úplně nemáte, musíte holt hledat zkratky a kličky a brát věci, jak přicházejí. Zrovna teď je půl jedenácté večer, končí mi šichta. Nejmladší syn mě přemlouvá, ať už jdu spát a tluče do bubnu na bicí sadě v mé pracovně. Já bych neměnil, ale jak říkám, není to pro každého :)